Občas to jiní vidí jinak
V POSLEDNÍ DOBĚ dostávám hodně otázek na Seana. Zvlášť když je se mnou na fotkách a na turnajích u bagu. Kdo to je, jak se jmenuje, jak dlouho žije v Praze, je to Američan, nebo Ital, co vůbec dělá, jak mě vidí. A víte co? Pro nový deníček jsem se rozhodla dát slovo jemu. Ať si otázky, které se mě vlastně netýkají, zodpoví sám. Třeba se z jeho slov o sobě dozvím něco nového. Tak předávám slovo Seanovi W. Davidsonovi, aby vám o sobě, a o mně, něco prozradil. 😊
V Praze jsem už přes 16 let, přesně od března 2006, kdy jsem se tu objevil tak nějak náhodou. Jel jsem tenkrát po dokončení studia objevovat Evropu a po šesti měsících strávených v Německu mi kamarád doporučil navštívit Česko. Od té doby jsem tady a přes patnáct let učím na Právnické fakultě pražské Univerzity Karlovy. Převážně právnickou angličtinu a psaní, ústavní právo, filozofii práva, lidská práva a právo sportovní.
Jsem Američan, ale vlastním dva cestovní pasy. Narodil jsem se v Americe, ale máma je Italoameričanka, má italské rodiče. Italsky umím a mluvím, ale poslední dobou už ji moc nepoužívám. Naposledy to bylo v době, kdy jsem trochu pracoval jako herec a vystupoval v televizních reklamách a seriálech, ale to už je opravdu dávno. Nebo když jedeme s Klárou na našich každoročních pár dní do Itálie.
Golf jsem hrál už na univerzitě v Davidsonu v Severní Karolíně. Náš tým Davidson College – pozor, je to jen shoda jmen, žádný příbuzenský vztah – se pravidelně účastnil divize NCAA I a nevedli jsme si vůbec špatně. Možná vám ale víc než název vysoké školy prozradí jiné jméno. Promoval v roce 2009, za školu hrál basketbal a jmenuje se Stephen Curry.
Ještě ve Spojených státech jsem asi pětkrát dělal caddieho bratru Mattovi, který byl přes 13 let hráčem PGA a Korn Ferry Tour (odehrál 147 turnajů, 90× prošel cutem, 16× skončil v top 10, 3× v top 3 a jednou na děleném 2. místě). Od roku 2018 je hlavním koučem týmu Paladinů na své alma mater, Furmanově univerzitě v Jižní Karolíně.
U bagu jsem Kláře pomáhal asi šestkrát, včetně olympiády v Tokiu. V Americe má dva stálé kedíky, Willa St. Ongea a Michaela Mikolajczaka. V létě to pro mě v Evropě není problém, protože máme ve škole prázdniny a semestry začínají až koncem září.
Dělat kedíka na dámském turnaji je jiné. Může se vám třeba stát, že jste jediným mužem ve tříčlenném ženském flightu, ale to je spíš výjimka, jako tento rok v Berouně. Moje práce je pak starat se o tempo hry, hrabat bunkery, čistit míčky a dělat vše, co mi pravidla dovolí. Pro všechny ve skupině, nejen pro svou hráčku, i když ta musí být vždy na prvním místě.
Když jsme společně na turnaji, fungujeme jako profesionální tým a jsem přesvědčený, že nám to svědčí. Není to jen víc času, kdy můžeme být spolu. Už v dobách, kdy jsem pracoval pro svého bratra na PGA Tour, jsem k práci caddieho získal obrovský respekt a poznal, jak těžký a zodpovědný úkol to je.
A jaká že Klára jako hráčka je? Není žádná ranařka jako sestry Kordovy nebo Lexi Thompson, ale je neuvěřitelně přesná. Má skvělé příhry a v poslední době je i hodně konzistentní. Po psychické stránce je velmi silná a dokáže fantastickým způsobem zvládat tlak. Jen tak něco ji nerozhází. Navíc jsem si všiml, že nejraději hraje před fanoušky. Jako by jí dodávali energii navíc. To si potom turnaj přímo užívá a rozdává úsměvy na všechny strany, a přesto zůstává velmi profesionální. V poslední době o to víc.
Krásným příkladem je poslední jamka finálového kola v Berouně. Ihned věděla, že si musí přivolat rozhodčího, zda riskovat ránu na green přes vodu ze 188 metrů a pokusit se zahrát eagle, který by jí dal šanci na play-off. Já na to mohl jen říct: „Ano, 5-dřevo, to se mi líbí. Jdi do toho!“ Tak asi taková Klára je, profesionálka, která umí udělat správné rozhodnutí ve správný čas…
Tak to byl Sean. 😊 Ještě na poslední chvíli před odletem z Prahy zdraví Klára.
